Hezky kulatý 5. ročník tangermündského maratonu po hrázi řeky Labe se běžel v neděli 15. dubna. A byl to krásný a důstojný den. I když zdejší důstojný pán by z nás asi neměl radost, neb křesťanská tradice praví, že v „neděli se nedělá“.
Už po velmi krátké době po vjezdu do sasko-anhaltské Tangermünde pochopíte, že se nalézáte ve městě prodchnutém historií. Ve velmi krásném městě. Ve městě se všemi půvaby, které s sebou nese přítomnost říčního přístavu a středověkého opevnění a zástavby. Toto více než tisícileté město s rudým orlem ve znaku si zamilujete na první pohled.
Startovní výstřel měl padnout až v celkem příjemných 10 hodin. Bylo tedy poměrně dostatek času nechat se slunečními paprsky vyšimrat ze spacáků, najít ve změti kolem poházených věcí ty správné ponožky, kraťasy i tričko a vydat se pospávat do hloučku nadšených běžců do startovního koridoru.
Start i cíl se nacházel přímo u řeky. Jak jinak. Lépe řečeno mezi mohutnými městskými zdmi a řekou. Bylo to působivé. A krásné. Všude, kam oko dohlédlo, stavby z neomítnutých, krásně červených cihel, prastaré hrázděné domy, věže, brány. Člověk by sem snad rád zajel, i kdyby tady žádný maraton neměli. Posedět v přístavní kavárničce, nabídnout partnerce rámě a jít korzovat po nábřeží, což by mohlo vkusně doplňovat klepání hrotu vycházkové hole o dláždění…
Pokud bychom sobotní Kyffhäuser Bergmarathon charakterizovali jako „vcelku fajn“, pak Elbdeichmarathon byl prostě vynikající! Pořadatelé objednali překrásné počasí, které všude doprovázel onen svěží vzduch prosycený vodními parami z Labe a vůbec vůní jara v plném rozpuku. Část trasy vedla chráněným územím. Pravděpodobně se na mě podepsala postupující únava, neb jsem téměř radostně slzel nad vší tou krásou. No jako malej kluk. Tedy spíše jako malá holka. S hormonální dysbalancí. A nebo to byla alergie.
Trať nás zavedla na půlmaratonský okruh, který jsme samozřejmě museli absolvovat dvakrát. Byly na něm i dvě vesničky. A jejich obyvatelé se rozhodně nešetřili při povzbuzování běžeckých maniaků. Chlapi z hospodských zahrádek nám mohutně připíjeli na zdraví a vše doprovázeli mocnými zvoláními více či méně srozumitelnými. Ženy s ratolestmi tvořily špalír po obou stranách silnice. Některé z nich měly na povel rozlehlou občerstvovací stanici. Všechny a všichni pak juchali a povzbuzovali, co se do nás vešlo. Někde neváhali nad silnicí mezi domy napnout šňůrky s pestrobarevnými vlaječkami. Člověk si chvílemi připadal jako nejkrásnější alegorický vůz na prvního máje, jemuž svazáci skládají bezmezný obdiv.
Ve startovním poli nacházím i staré známé – Ježíška! Nebo to byl Santa Claus? Asi Weihnachtsmann. Jistě si vzpomínáte na setkání s ním např. na Drážďanském maratonu. Pytel dárků sice neměl, zato ale všechny obdarovával nezdolným úsměvem vytrvalostního běžce.
No vidíte, už ani křesťanští symbolové nedrží neděli. Svět se v krychli obrací!
Trať po hrázi měla občas i takovou nevýhodu, takovou až přírodní zajímavost. Kamkoli jste běželi, měli jste pocit, že běžíte proti větru. A s blížícím se cílem se to zhoršovalo. Tedy buďto měly vzduchové masy v plochém terénu mnoho pěkných příležitostí se proti běžcům řádně rozeběhnout, a nebo to bylo psychicky. Ale už jsem se rozhodl. Příště poběžím s anemometrem!