Čtyřicet dva. Čtyřicet dva je odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. To ví každý správný stopař po Galaxii. A když na sobě navíc začnete pociťovat krizi středního věku, začnou se dít věci. Ano, já vím, že pravděpodobnostní střední věk už mám dávno za sebou. Čtyřicet dva zářezů na pažbě života už taky. To mi ale vůbec nebrání propadat panice. Panice a krizi. A právě tyhle věci jsou tím nejlepším podhoubím pro nápady hodné šílence...
Kdo mě zná, ví, že rád běhám. Od jisté doby šíleně rád. Přesně od té doby, co jsem z bezprostřední blízkosti pozoroval střet dvou protijedoucích vozidel. Ze sedadla spolujezdce jednoho z nich. Cháron už se pomalu chystal převézt mě na druhou stranu, ale zlomil jsem mu pádlo. On mi za to – kromě jiného – zlámal páteř a vykopnul mě zpátky mezi vás. Tedy vlastně ještě dřív mezi vozíčkáře, ačkoli jsem měl v tom neštěstí nepatrně více štěstí než oni. O to víc jsem musel obdivovat jejich vytrvalost, s jakou dokáží zdolávat každodenní výzvy, a navíc ještě ty sportovní.
A právě „vozmenkám“ a „vozmenům“, těm ze Sportovního klubu vozíčkářů Praha, patří má nová šílená myšlenka. Myšlenka přeběhnout Finsko od jihu na sever. Čtyřicet dva. 42 dní běžet pokaždé 42 kilometrů v botách velikosti 42. A domů těm, co to nevzdávají, přivézt z cest 42 x 10.000 korun na jejich sbírkový účet. A ano, příteli Douglasi Adamsi, tahle poklona patří tak trochu i Tobě!
Od května do června tak poběžím – v doprovodu jednoho neméně šíleného cyklisty Honzy Krále – Zemí tisíce jezer. A vás prosím, běhejte, dokud můžete (protože může nastat den, kdy třeba budete chtít, ale už nebudete moct, jak by jistě řekl Jan Werich). A jestli můžete, pošlete taky něco na sbírkový účet těch skvělých lidí, kteří se ocitli na vozíku.
https://www.darujspravne.cz/sbirka/42-maratonu-napric-finskem-2