Dýchání, rychlost, stabilita.
 

Kilometry naboso přibývají, i když vzhledem k počasí ne takovým tempem, jaké bych si přál. Nezbývá než část tréninku absolvovat v botách a pak zalézt za pec a čekat na příznivější počasí. Nebo na to, až se chodidla řádně otuží. Ono takové pobíhání naboso na namrzlé asfaltce posypané štěrkem má také něco do sebe. Má takový mnohdy až akupunkturní rozměr… Ale pojďme si teď dlouhé zimní večery zpříjemnit radami odborníka Júlia Patakyho, reflexního terapeuta, který už osmnáct let běhá naboso i maratony.

Bosý běh učí správnému stylu

Jelikož jsem nikdy neměl trenéra nebo běžeckého poradce, dost jsem v tom ze začátku tápal. Chtěl jsem sledovat svou rychlost. A jak se mění při různém stylu. Ale ty hodinky, které jsem si koupil jako první, se ukázaly jako nepoužitelné, protože byly na principu krokoměru. A čidlo určené k přidělání na botu na holé chodidlo neupevníte. Až asi před sedmi lety jsem si koupil svoje první hodinky s GPS. S nimi jsem začal pozorovat, že se nemusím snažit běžet rychleji, stačí, když se soustředím na rovné držení těla, hluboký dech do břicha, krátký krok s dopadem na špičky a najednou okamžitá rychlost poskočí. Změna stylu trvá dlouho, když byl člověk dlouho předtím zvyklý běhat špatně. Ale při pohledu zpět se podařil pokrok. Stereotyp se zdá být pevně usídlen ve své pozici, ale pokud se mi podařilo udržet pozornost na kontrole stylu, tak se všechno začalo postupně měnit. Celý proces trvá už asi pět let a ani dnes nemůžu stoprocentně říct, že by styl naskočil automaticky, bez snahy, i když dnes už mnohem menší.

Stabilita = půl zdraví

Bosý běh je stabilní i na kluzkém terénu. Nyní v zimě, i když není sníh, je hodně kluzko, protože v noci půda zamrzne a přes den taje a na povrchu je mazlavá. Nohy dopadají na špičky blízko těžiště, takže když kloužou, klouže s nimi celé tělo jako při lyžování. Že jde o skutečně nebezpečný terén, čas od času zjistím, když mne ze stabilní pozice vychýlí můj pejsek (německá doga s 65 kg). Tedy, když se zapřu patou. To se pak jede jako na mýdle. Bosým stylem lze běhat i v některých sandálech a také nedochází k uklouznutí.

Bosé běhání mi dává jistotu, že si nezvrtnu kotník. V běžeckých botách při dopadu na patu nejsou šlachy na plosce nohy v plném provozu, takže kotník je fakticky v uvolněném stavu. Stačí větší nerovnost terénu nebo kamínek a při prudkém zvrtnutí na něm může dojít k bolestivému natažení vazů, které drží kotník pohromadě. U bosého běhu při správné pozici těla a dopadu na špičky k tomu dojít nemůže. Těžko se to vysvětluje, ale lze se o tom přesvědčit pokusem: Ve stoji na celém chodidle lze vnější kotník vyklenout směrem do strany lehce. Ve stoji na špičkách toto vyklenutí není možné, protože kotník je zpevněn jak z vnější, tak z vnitřní strany napnutými šlachami. Při běhu potom nerovnosti nezpůsobí vyosení chodidla.

...a o tom to je!

Myslím na to, jak pružinám v mém chodidle po odrazu dát čas na odpočinek tím, že si více „kopu do zadku“. Noha má při opisování vysoké trajektorie čas si odpočinout. Také kolena tím zvedám o trošku výš. Pak znovu pružně dopadne špička na zem a celý proces se opakuje. Svou váhu těla přeměňuji v pružinách chodidla v energii, kterou na dlouhé trati potřebuji. Soustředěn na tento úkon najednou zjišťuji, že hodinky ukazují 15 km/hod. Podaří-li se mi k tomu ještě dýchat bránici do břicha, tak přestávám cítit únavu a mohl bych běžet donekonečna. Ale mou pozornost záhy upoutá něco jiného a pohoda běhu je pryč. Dostat to do automatiky, o tom ten trénink vlastně je.

Tuto rubriku připravujeme s laskavou podporou reflexních terapeutů manželů Patakyových.