Osamělost přespolního běžce
S blížícím se startem projektu 1 muž – 30 dnů – 30 maratonů se mění i styl tréninku. A to poměrně zásadně. Zatímco na začátku hledání sponzorů vypadalo všechno nadějně a žádné problémy nebyly na obzoru, takže se dalo realisticky počítat s tím, že budou prostředky i na skromné doprovodné vozidlo s jedním doprovodným člověkem coby masérem, rychlým poskytovatelem případné první pomoci, ale také příležitostným kuchařem a stavěčem stanu, dnes je všechno jinak.
Firmy, které chtěly projekt takříkajíc „koupit se vším všudy“, už několik měsíců nekomunikují. Jiné se bojí. Bojí se podpořit nápad „někoho z ulice“. Jó, to kdyby třeba zase Nedvěd někde běžel půlmaratón, to by byla jiná! Firmy si rády hrají na dravý marketing. A zapomínají, že dravce dělá predátorem i jeho odvaha. Je snadné být štikou v rybníce, když vám narostly největší zuby. Ale co takhle jiný rybník? Tam může být pár věcí trochu jinak. A odvaha jde rychle ke dnu. A podpořit nějakého nýmanda, byť se skvělým nápadem? Příliš velké riziko! Mohlo by to stát nějaký ten zub… Až budu měnit zaměstnání, určitě půjdu do marketingu. Je třeba trochu zamíchat kapříky v tomhle zatuchlém rybníku.
Řeknu vám, je velmi úsměvné poslouchat zástupce některé z nadnárodních korporací, kterak štká, že finančně do projektu jít nemůžou, neb nemají peníze. A přitom oba víme, že i ty nejdivočejší kalkulace nákladů projektu se jen stěží vyrovnají půldennímu obratu v jedné z jejich tisíců prodejen po celém světě.
Ale zpět k tréninku. Když máte k dispozici člověka s doprovodným vozidlem při náročné akci poblíž polárního kruhu, je to jistě fajn. Minimálně si nemusíte brát všechny svoje věci všude s sebou. Určitě je dobré, když máte před startem a po finiši nějaké to zázemí, kam se můžete skácet a nechat se namasírovat a usrknout z hrnku čerstvě připravený čaj. Když takového člověka nemáte, musíte začít přemýšlet trochu jinak. Co a jak s věcmi? S dopravou? Se stanem? Stravou? A je vám jasné, že váš přístup se musí změnit. A hlavně trénink. Už to nebude výběh nalehko s lahví nebo dvěma v ruce a tatrankou v kapse. Je třeba mít s sebou všechno, co člověk k takovým výkonům u polárního kruhu může potřebovat. Dobrý stan, spacák, karimatku, náhradní oblečení a obuv, jídlo, pití, ešusy, vařič, palivo… A kartáček na zuby! Když tohle všechno sbalíte do batohu, zjistíte, že běžet se s tím rozhodně nedá. Tak jinak. Lépe a radostněji. Ha! Existují přece sportovní kočárky! Místo robátka natlačím do jeho útrob potřebné tábornické vybavení. Ještě že jsem stačil nasbírat nějaké ty polárnické zkušenosti v Grónsku, Laponsku i na Islandu. Jistě přijdou vhod.
Už jste někdy trénovali s přetíženým kočárkem? Já taky ne. Tedy – donedávna ne. Člověk musí mít jistotu, že to půjde. I když to nepůjde. A kamarádi zrovna pořádají Matahari Elbe Challenge 2012. Start v pátek z pražského Podolí, trasa podél Labe (potažmo Vltavy), kam až to do nedělního odpoledne vystačí, nejlépe do Drážďan. Jede se na kole, na kánoi a – vzhledem k výše zmiňovaným okolnostem se přidává i jeden běžec. Já. S plnou polní v kočáru se vydávám vstříc nečekaným dobrodružstvím. Nebudu vás dlouho napínat, šlo to. Za tři dny přes 200 km. Teď už vím, že uběhnout každý den v měsíci jeden maraton bude ta snadnější část výpravy. Co bude ta méně snadná? Sehnat peníze. Celý projekt je provázán s pomocí hendikepovaným sportovcům ze Sportovního klubu vozíčkářů Praha. Slíbil jsem jim, že pro ně seženu alespoň 30 tisíc. Tedy alespoň tisíc korun za každý maraton. A nemám strach, že bych tento slib nedodržel. Přinejhorším je zaplatím ze svého. Ale vzhledem k tomu, že pomoc přislíbili (ne firmy, ale jednotliví lidé) Britové, Němci, Islanďané, Slováci a – ano i Češi, nebude toho nejspíše potřeba.
To s realizačními náklady projektu je to jinak. Ano, firmy by chtěly být vidět, mít loga na běžci i na doprovodném vozidle, dostat se do novin, rádia, televize, ale podělit se o náklady se jim moc nechce. To leda tak dát nějaké tričko zdarma nebo ponožky. Ale jak tričko nebo ponožka pomůže hendikepovaným sportovcům? Že prý mně? Já mám ale triček a ponožek plnou skříň…
Když jsem psal první článek o trail-runningu, byla v něm i myšlenka, že volný a svobodný běžec, jakým trail-runner bezesporu je, nepotřebuje bohaté firmy vyrábějící sportovní vybavení a ony nepotřebují jeho. Možná se ke mně tahle myšlenka vrací. Dost možná se chce přesvědčit, s jakou opravdovostí byla před lety vyřčena. Po tomto víkendu jí můžu vyjít naproti bez jediné pochyby. Od přírody jsem dostal dvě nohy, od náhody při těžké dopravní nehodě nový život, od Manitoua sílu pomoci těm, kteří takové štěstí neměli. Mám všechno, co doopravdy potřebuju. Oběhnu Island. S vámi, milé firmy, i bez vás.