Dej lenosti sbohem, zaběhni si oem!
Oberelbe Marathon
Když propátráte záložky ve své dlouhodobé paměti, asi nenarazíte na moc příkladů maratonských běhů, které by byly vytvořeny podle vzoru „odněkud někam“. Většina městských běhů je směřována po kružnicové trajektorii. V lepším případě proběhnete jednou 42kilometrové kolečko, v tom horším případě se budete po trase potácet několikrát za sebou. oem vám neukáže žádné místo dvakrát. Jak už název napovídá, běží se podél toku Labe. A běží se z Königsteinu do Drážďan.
foto: Ulrike Hoinkis
Asi si říkáte, jak se proboha do toho Königsteinu dostanu, když startovní číslo si mám vyzvednout v Drážďanech?! Odpověď je: vlakem. Pořadatelé přemluvili německé dráhy, a tak platí startovní číslo jako jízdenka na krásný německý motoráček, který však přeci jen měl problémy pojmout všechny běhuchtivé občany. Na stejné trase se totiž běžely další čtyři závody – minimaraton, desítka pro běžce, desítka pro walkery, a půlmaraton. Nakonec všechno dobře dopadlo, nějak jsme se namačkali a v zábavné směsi němčiny, polštiny, maďarštiny a češtiny přetrpěli pravý vlakový nátřesk, jaký si mnozí z nás pamatují ještě z dob vlády jistého indiánského kmene na našem území.
Co proti mně mají?!
Drážďany mne skutečně již delší dobu dráždí! Nevím, čím je to způsobeno, za co mne toto město trestá, či jak jsem se provinil proti saským božstvům, nicméně vždy (a už to bylo dvakrát), když běžím nějaký maraton v Drážďanech, dobíhám do cíle zcela zničen a deonestován. Při finiši Dresden-Marathonu mi obě nohy vytuhly ve smrtelných křečích do velkých písmen Z (a s tím se, uznáte, nedá moc běžet), stávkovalo mezižeberní svalstvo bezpodmínečně nutné ku dýchání (bez něhož, uznáte, se nedá moc běžet) a psychický kolaps v cíli nenastal jenom proto, že mi navýsost obětavá přítelkyně duchapřítomně vtiskla do ruky jediný pevný bod, maják tohoto vesmíru - kelímek piva.
Pozdrav pámbu, čerte!
Ani Oberelbe-Marathon mne nijak nešetřil. Už u startu hlásili pořadatelé, že v cílových Drážďanech budou v krátké době 30stupňové teploty. No hurá. Ve své oblíbené čertovské kšiltovce křižuji startovní pole ve fázi posledních příprav. Srkám pořadatelský čaj a naslouchám pořadatelské bohoslužbě. To jste taky ještě nezažili, že? Normálně strčili mikrofon do ruky nějakému knězi, kterýžto držel krátké kázání na téma Nenechte se omezovat svými cíli! Dobře, budu si to pamatovat, až budu chtít být v cíli o mnoho dříve, než se bude chtít mým nohám. V davu zahlížím staršího muže typu jihoamerického indiána. Obdivně shlíží na moje rohy a s lehce pobaveným úsměvem zdraví: „Grüß Gott!“ „Pozdrav pámbu, kamaráde!“ Vtípek mu vracím v cíli. Už v čistém přihlížím jeho závěrečnému spurtu. „Makej, čert tě vidí!“
Jen se tak trochu rozklusat
Nicméně start se blíží, a tak se chumlujeme u startovní brány. Třeská výstřel, vyrážíme. Pár vteřin poté se ozývá několik dalších ran. Co to? Všem vodičům popraskaly balónky s cílovými časy! Zatímco na únorovém Johannesbad-Thermenmarathonu se nám mrazem v zatáčkách lámaly tkaničky, tady bylo vražedné vedro. Vyhlížím si pro začátek vodiče na 3:30 a s úmyslem se za jejich zády rozklusat a následně je nechat daleko za sebou se pouštím na trať. Vše šlo dobře. Tedy kromě toho, že opravdu bylo 30 °C nad nulou a stín abys pohledal. Tedy až do 20. kilometru to šlo dobře. Rozklusávám se už dvě desítky kilometrů ve skupince s vodiči. Začíná se mi trošku točit hlava a vyschlé rty se daří odtrhnout od sebe jen hrubou silou. Nohy začínají stávkovat. Nedá se nic dělat, rychlost rapidně klesá, já klesám na mysli a na nejbližší občerstvovačce leju na sebe i do sebe kýble vody. Pokračuju dál tempem hlemýždě zahradního. Uvařil jsem to. Těsně za hranicí půlmaratonu míjím jednoho z vodičů na 3:30. Byl to ten mladší. Jde po trati rozvážným krokem zdrceného bojovníka a svůj odpovědný úkol nejspíš delegoval na staršího kolegu. Totální zavářka. Bude rád, když dokončí.
Každá kapka dobrá
Zatímco na maratonu běžně vynechávám téměř každou druhou občerstvovací stanici, tady se lačně potácím od stanice ke stanici, sápu se po kelímcích s vodou oběma rukama, hltám, dokonce využívám i mnou jinak opovrhované houbičky. Čepici pravidelně máchám v přistavených kýblech. Dokonce se běžců zželelo i jednomu zahrádkáři. Svou vlastní hadici se svou vlastní draze zaplacenou vodou připevnil na plot a nechal několik hodin otevřenou. Běžci proudící kolem si užívají proudy chladivé sprchy. „Pámbu zaplať, strejdo!“ mávám na něj čertovsky a z rohů mi odkapává čerstvá studená voda.
Hlavně dobře vypadat!
Další krize nastane až za cílovou čárou. Posledních několik set metrů se nohy rozkmitávají v netušené frekvenci. Jako by chtěly dohnat všechny ty promarněné kilometry po trati. Nic je nezajímá, že plíce nezvládají pokrývat jejich zvyšující se nároky na přísun čerstvého kyslíku. Vpadávám do cíle. Překvapivě ještě v čase pod čtyři hodiny. Mocně lapám po dechu, rybářům tak připomínaje poslední chvilky jejich nevinných obětí. Musím si na chvíli sednout. Je tady ve stínu taková fajn lavička. Až po chvíli s překvapením zjišťuji, že na mě podezřívavě shlíží několik pracovníků červeného kříže. Co je? Jsem v pohodě! říkají mé oči jejich směrem. Jasně, chlapečku, ale radši se napij tady vody! říkají zase ty jejich a jedna moc hodná paní mi podává kalíšek. Stačí chvilka oddechu, abych mohl opět nasadit chlapácký výraz a před blížícími se kamarádkami vypadat svěže a odpočatě.
Ale vážně, co proti mně ty Drážďany mají? Copak jsem je za války nechal vybombardovat já?!