Maraton na střeše: zodiakální zážitek

Všechno nasvědčovalo tomu, že to bude ale opravdu pěkná a vypečená zvěřina. Že tam budu běhat jako křeček ve svém fitness kolečku, bylo jasné. Předpověď počasí dávala více než zřetelně na srozuměnou, že potit a smažit se budu jako kočka na rozpálené plechové střeše. No a jelikož celý ovál tvoří jen dvě úzké dráhy, z nichž jednu si za ta léta, co jsem tam nebyl, začala uzurpovat příroda, bylo jasné, že zároveň tam budu jako zajíček v své jamce – sám. 

 

Na přednáškách se mě lidé často ptají: „Jak člověk přijde na takovou blbost – obíhat Island, Planetárium Praha, Visionary... dokola?“ Tak tady to vzniklo tak nějak osudově a spontánně. Visionary v Holešovicích se jako nové teprve otevíralo, začaly se do něj stěhovat nejrůznější firmy... a já zrovna začal v jedné z těch firem pracovat. Zvědavě jsme s kolegyněmi a kolegy zavítali tu do (jak jinak než nové) kavárny v přízemí, tu do občerstvení v šestém patře. A jednou jsme si řekli, že se taky podíváme na střechu. Krásnou, zazeleněnou. A hele – na druhé budově mají běžecký ovál, to musíme vidět na vlastní oči! 

 

Zaměstnanecká karta vstup umožňovala, a tak jsme se s hrnkem kávy v ruce vypravili i tam. „Hezké, ale krátké!“ „Je tu dobrý výhled. A super, že sem dali tolik kytek!“ „Jé, oni sem napsali i kolik koleček tady musíš uběhnout, abys dal půlmaraton!“ „Ou, cive, tady je i počet koleček do maratonu! Je to hezký, ale je to blbost, maraton se tady na tom pseudooválu uběhnout nedá!“ 

 

Počkej, jak nedá?! Zkušené oko v tom nevidělo překážku. Navíc jsem se nedávno na sítích seznámil s jistým Reinerem Predlem, dobrodruhem a běžcem, který mimo jiné naběhal maraton na nějakém vesnickém kruhovém objezdu. Myšlenka zvolna potkala myšlenku a já se najednou vidím na startu střešního maratonu. Vidím to jako dnes. Je ještě pražská tma jako v pytli (rozuměj vesnická tma jako v síťovce), čtyři hodiny ráno, když moje kecky začínají pleskat po modravém gumovém povrchu trati. 

 

Ještě předtím ale bylo potřeba vystrašit se navzájem s nočním hlídačem. Nějak nepředpokládal, že by kolem půlnoci na střeše někoho potkal, navíc hlasitě chrápajícího, zabaleného ve spacáku a rozvaleného na jedné z místních laviček. Po krátkém a intenzivním ujištění, že nejsem ani násilně vniknuvší bezdomovec, ani lupič, toho času na odpočinku, jsem mohl pokračovat ve vydatném spánku a on ve své obezřetné pochůzce.

 

Tenkrát za mnou do osmého patra vyšplhala i reportérka Českého rozhlasu. Chudák. Chtěla zůstat až do úplného závěru, mého dotočení, a ačkoli jsem ji nechtěl zklamat a ploužil se z plných sil, ještě asi hodinku postávala bezradně kolem. 

 

To letos to bylo jiné. Kromě jedné kamarádky s výhodami, která na mé úpěnlivé volání po soli přinesla plný sáček i dobré kafe, se nepřišel podívat nikdo. Ledaže... Ledaže všichni ti zahradníci a zahradnice a vzduchotechnici a vzduchotechnice, co se tam začali ochomýtat kolem mého 30. kilometru, tam nebyli kvůli pletí záhonků a ladění odsávání, ale kvůli zvědavému pozorování. No nesmějte se, ten jeden zahradník fakt vypadal jako nějaký Keňan nebo Etiopan a tak zvláštně se na mě usmíval... 

 

Já mu zvláštní úsměvy samozřejmě opětoval. Jednak jiné ani neumím, jednak mi díky sportovním bezdrátovým špuntům hluboko ve zvukovodech duněla rázná hudba a extaticky vyřvávala do mikrofonu jedna vyholená černoška. A já se, tuším, tak nějak divně usmíval ještě předtím, než ten týpek s kyblíkem přišel. Sluníčko mě tou dobou už řádně připékalo, a tak má člověk při monotónním pohybu aspoň o čem přemýšlet: Motá se mi hlava z těch koleček, anebo z toho sluníčka? 

 

No nic, bylo na čase vypadnout. Rychle z posledních sil doplužuju (ano, někdy jsem se ploužil, někdy to byla jízda „v pluhu“) a dokružuju maraton. Provádím rychlou očistu, sprcha je naštěstí hned vedle, a pak překvapivě hladce scházím z osmého patra po schodech bez cizí pomoci. To takhle vyjdeš ven z kancelářské budovy, stojíš na docela rušné křižovatce v Holešovicích a připadáš si jako na drogách: Svět je krásný! Lidé jsou dobří a krásní! A do tvého nitra se vkrádá ten odpudivý pocit, že je máš všechny rád... Začínám tušit, proč jsou drogy takové svinstvo! 

 

Buďte dobří, vyhýbejte se drogám, dávejte ve škole pozor! A „Zduř běch!“