Člověk by se mohl lehce uvést v omyl. Stačilo by u názvu oblasti kolem starého hradu Kyffhausen zaměnit z nepozornosti ypsilon za měkké i a běžci by mylně nastupovali na start závodu ve Zhulenově (kiffen = německy „hulit“). Ačkoli se vám po trati občas i zatočí hlava ze vší té krásy vůkol – ale hlavně z té dřiny v kopcích – na svědomí to tentokráte nebude mít THC v množství větším než velkém.
Tam, co hynuly sny o společné společnosti
Pulzujícím centrem maratonu se startem, cílem a množstvím převážně občerstvovacích atrakcí se stal zámecký park v lázeňském městečku Bad Frankenhausen. Durynské městečko s necelou desítkou tisíc obyvatel a lázeňským komplexem je veliké hlavně svou bohatou minulostí. Vzpomínáte si ještě na nepotřebné vědomosti historie ze školních škamen? Předchůdce komunistů Thomas Müntzer se pod heslem Omnia sunt communia! (Vše společné jest!) postavil do čela německého selského hnutí. Hnutí nedopadlo dobře, Müntzer byl právě v tomto Frankenhausenu lapen a později popraven.
Jako na tobogánu
Z historického pohledu má tento horský maraton opravdu co nabídnout. No, horský. Spíše bychom měli říkat pahorkatinový maraton. Frankenhausen najdete v nadmořské výšce 150 m. Trasa vás pak zavede do kopců se závratnou výškou až 450 m n. m. Nicméně zadýcháte se, nebojte. Někdy si budete připadat jako při výběhu v pražské Šárce, když opustíte linii pohodlného údolí a vydáte se do svahů.
A pak, že je armáda na nic!
Tedy nejprve bylo nutné absolvovat „urbanistickou“ část závodu městem a asfaltem. V civilizaci právě probíhala nějaká nechutná (jak jinak, že?) předvolební kampaň, což kazilo jinak pěkný dojem z upravených, úhledných německých vesniček. Když se pak běžci dostali do lesů, kopců a kamenitých cest, dalo se už i představovat, že člověk běží někde v horách.
Obsazení trati fandícími diváky bylo malé až žádné. Asi vzhledem k tomu terénu. Nicméně ani po vesničkách to nebylo o moc lepší. Sem tam nějaký ten unyle se tvářící záchranář či dobrovolný hasič s připravenými nosítky. Jinak pusto a prázdno. Jen tu a tam vylepšují atmosféru veselí chlapci z Bundeswehru, kteří vesměs velí občerstvovacím stanicím.
Běh dějinami
Historiografickým vrcholem klání je památník na kopci Kyffhäuserburgberg. V jarním slunci je krásný a impozantní. Je mohutný. Druhý největší památník Německa, hned po lipském Památníku bitvy národů Völkerschlachtdenkmal. (A na lipský maraton se podíváme hned příští víkend.) Věž ční do výše 82 metrů a její patu zdobí jezdecká socha císaře Viléma I., toho von Hohenzollern s hrůzu nahánějícím knírem a licousy.
Škorpenie mám zo všetkého najradšej!
Závod končí tam, kde i začínal. V Bad Frankenhausen už v lázeňském komplexu na závodníky čeká sprcha, poměrně studená, a předtím ještě pár nepříjemných překvapení. V cíli musím odevzdat startovní číslo. Sice mi za něj vrátí dvě eura, ale radši bych si ho nechal. To není možné! zní strohá odpověď na můj květnatý dotaz, zda bych si přeci jen nemohl onu posvátnou závodní relikvii ponechat. Jdu si pro cílový čaj. Paní hasička se tam zrovna s někým hádá – proto, že si vzal kelímek s čajem z jiné řady, než jak by to podle paní bylo správné a logické. Kdybychom byli v komiksu, patrně by se nad mou hlavou objevila bublina s velkým otazníkem. A lebkou se skříženými hnáty. A pumou kulového tvaru s jiskřícím doutnákem. No nic, jdu si dát sprchu. Zrovna se tam nějací běžci dohadují s personálem lázní, proč ke skřínkám v převlékárně nedostali taky klíčky. Znovu ta bublina. A ještě jedna. Stojí v ní: A jéje, tady asi někdo málo hulil!